Probouzíme se do časného a nádherného rána. Vychází slunce a jeho paprsky spolu se stíny mraků tvoří na okolních kopcích zajímavou hru barev. Po snídani sestupujeme ke kaňonu Stuðlagil. Sloupcové skalní čedičové útvary zde tvoří úzkou soutězku, kterou protéká řeka Jökla. Z vyhlídkového místa vidíme, že z druhé strany je přístup až vodě a do samotné soutěsky. Přes vodu se ale dostat nemůžeme. No, nevadí.
Balíme věci do auta a vyrážíme na dneští díl kilometrů. Bude to hodně pestrá cesta převážně po „F“ cestách. Některé cesty nechtějí mapy.cz ani uznat za sjízdné.
Cestou míjíme malý kostel. Zvenku vypadá moc hezky a zajímavě. Cesta ke dveřím však vede přes „minové pole“ ovčích bobků. Dveře nejsou zamknuté a protože je neděle, tak se zajdeme podívat dovnitř.
Vnitřní vybavení působí skromně a neokázale. Velmi pravděpodobně do bude luteránský kostel. Vpředu nás zaujme moderně pojatý obraz se zajívamým výjevem a islandským textem. Po chvíli přemýšlení se nám podařilo bez použití slovníku či překladače text rozluštit (nasledně ověřeno z islandské bible, která zde ležela). Zkusíte to taky?
Když vyjdeme ven, tak si všimneme zajímavé „lanovky“, která z druhého břehu vede ke kostelu. Její technický stav je již dost nevyhovující pro přepravu – nicméně dovedete si představit, že usednete do dřevěného křesla a necháte se převést na druhý břeh? Zjevně to tak někdo z místních dělal.
Pokračujeme dál po šotolinových cestách a přijíždíme pod vrchol Hallarfjall – islandsky to znamená „svažující se hora“. To je přiléhavé, protože úbočí je hodně strmé. Pozorným okem si všímáme, že v minulosti tam někdo vyjel autem až nahoru. Mapy.cz navíc ukazují, že tam cesta vede. Je to sice pořádný stoupák, ale pro nás je to příležitost vyzkoušet, co všechno Duster 4×4 zvládne. Podařilo se – vyjeli jsme až na vrchol a vzápětí zjišťujeme, že vítr je tak silný, že téměř nelze otevřít dveře od auta.
Dalším cílem cesty je přírodní hot tub (nádrž s teplou vodou). Z výšky několika metrů zde padá teplý vodopád do přírodního jezírka. Je zima, hodně fouká a voda není zas tak moc teplá. Chvíli v okolí hledáme, zda by tu nebylo jiné teplejší místo, ale pak to vzdáváme. Nahřejeme se jinde.
Cestou musíme dvakrát překonat brod – je to jeden z těch snazších a mělčích. Protože kolem vedl i mostek pro pěší, měli jsme jedinečnou možnost celý proces brodění zdokumentovat. (všimněte si jednotlivých fází: „tak kudy?“ – „támhle to vypadá v pohodě“ – „nebude to hluboké?“ – „hlavně pomalu, ale vytrvale“ – „neuvízneme?“ – „to byla ale brnkačka!“)
Přejíždíme k dalšímu dnešnímu kaňonu – Hafrahvammagljúfur. Hloubka je to obrovská. Dopad malého kamínku do vody není ani rozpoznatelný. Chvíli od oka odhadujeme hloubku kaňonu, pak se rozhodujeme pro exaktní vědecký přístup. S dobrou znalostí fyziky volného pádu si rozdělujeme role: časoměřič (Jarda), pozorovatel/hlásič (Petr), vrhač (Sysel). Vybereme pořádné šutry, aby jejich dopad byl dobře znatelný na vodní hladině a jdeme na to. Výsledek ze třech měření je někde mezi 140 až 160 metry. Následně z informační tabule zjišťujeme, že v nejhlubším místě (tam jsme my nebyli) má kaňon až 200 metrů. Tak jsme to spočítali docela dobře.
Od kaňonu míříme pod vrchol a ledovec Snæfell. Cesta vede po neznačené šotolinové silnici.
V jednu chvíli si uvědomím, že kolo nějak divně a tvrdě rachotí. Mám pocit, že jsme píchli – než to stihnu vyslovit, tak Jarda už zastavuje se slovy „asi jsme píchli“. A taky že jo.
No, není se co divit. Zadní pneumatiky byly natolik sjeté, že to bylo jen otázkou času. Potíž je ale hlavně v tom, že od této chvíle už nemáme žádnou další rezervu. Musíme si mnohem víc dávat pozor kudy a jak pojedeme. Naštěstí to „nejdivočejší“ už máme za sebou a před námi jsou hlavně asfaltové cesty. Opatrně dojíždíme do základny pod Snæfell a kocháme se krajinou. Je zde opravdu nádherně.
Cestou se ještě nahřejeme v hot tub v Laugarfell a pak už míříme k ubytování v Guesthouse Elínar Helgu.
Mohlo by to vypadat, že celý den končí. Ale jak je vidět ze všech fotek, tak svítilo slunce – tedy nebylo mnoho mraků. Sysel přes den sledoval KP indexy (KP index vyjadřuje intenzitu magnetické bouře neboli v jaké zeměpisné šířce můžeme pozorovat polární záři) a vzbuzoval v nás naději, že dnes by ta Aurora Borealis mohla nastat. A nastala.
Bylo asi 21:30 a Sysel volá z balkónu: „kluci, je tam, je tam!“. Hned se oblékáme, skáčeme do auta a vyrážíme někam mimo město do tmy. Mezitím se polární záře dál rozvíjí. Je to úžasná podívaná.
Od jednoho obzoru, přes naše hlavy, až na druhý obzor nad námi visí zelené, mírně vlající záclony. V jednu chvíli to vypadá, jako když se sypou tisíce řetízků a v řadě vytvářejí nové vrstvy záře. Pak se zelená začala měnit i na další barvy. Asi se to dá těžko popsat slovy. Je to prostě úžasné.
Když jsme se vrátili do penzionu, tak jsme přemýšleli, jak asi Islanďané polární záři vnímají. Zřejmě to pro ně bude natolik všední záležitost, jako je pro nás duha. Je fajn se na ni podívat, ale opravdu vás zaujme jen když je celá nebo zvlášť intenzivní. No, my si ponecháme své pocity nadšení ze zelených nebeských závojů a vědomí, že se nám podařilo vidět, co jsme ještě neviděli a po čem jsme toužili.