Vstáváme oproti zažité zvyklosti o poznání dříve a Armuli opouštíme již kolem půl osmé. Důvod je prostý: musíme být včas v Hauganes, kde máme objednanou loď a pozorování velryb. Místní rodinná firma zde provozuje tuto turistickou atrakci již od roku 1993 (whales.is). Letitá praxe je tady vidět na každém kroku. Každý si vybereme speciální červený overal podle své velikosti. Pod ním samozřejmě máme mnoho vrstev našeho vlastního oblečení – budeme na moři přibližně 2,5 hodiny za větru a občasného deště. Když se konečně do overalů nasoukáme, tak máme pocit, že se chystáme spíše na start z vesmírného střediska v Hustonu. Na lodi nás je asi 20 (bez posádky) a všichni netrpělivě vyhlížíme přes bok lodi.

Průvodce na lodi velmi přesvědčivě tvrdí, že dnes velrybu určitě uvidíme. Asi má opravdu zkušenosti – již po několika minutách nám oznamuje, že se k jedné blížíme. Rázem utichá motor a loď jen setrvačností přijíždí blíž. Nejprve zahlédneme vodní tříšť, kterou tento mořský savec vyfukuje. Pak se objeví i hřbetní ploutev. To se několikrát opakuje a celé dějství končí ocasní ploutví a keporkak mizí do hlubin. Zážitek!
Tato podívaná se opakuje několikrát, vždy ale s mnohaminutovou přestávkou, během které se čeká, až se velryba znovu vynoří a než ji průvodce ze své pozorovatelny znovu lokalizuje.

Na závěr celé plavby máme ještě možnost si vyzkoušet mořský rybolov – samozřejmě s pořádným prutem na moře a s multiplikátorem (to je naviják, jen podstatně výkonnější). Osobně jsem byl poněkud skeptik, že by se dalo něco chytit, ale jedna dáma hned dvakrát za sebou vytáhla pořádnou tresku. Na lodi ale platí pravidlo „chyť a pusť“, takže obě ryby (jistě ke své radosti) putují zpět do vody.
Opět projíždíme městem Akureyri a opět se vyhýbáme placenému tunelu. Tentokrát po mnohem klikatější cestě 832. Není sice předznamenána písmenem F, ale klidně by mohla. Je to jen šotolina, plno výmolů a nechyběl ani brod. Jarda si za volantem cestu skutečně užívá (v dobrém slova smyslu).
Další naší dnešní zastávkou je lávové pole Dimmuborgir. Je to oblast na východ do jezera Mývatn posetá neobvyklými tvary připomínající různé mýtické postavy. Jsou zde skalní okna, jeskyně, sloupy atd. Všechno je to vulkanického původu a trochu to připomíná zřícenou starověkou pevnost obývanou zkamenělými trolly.

Procházíme okruhem, který nás zavede až k vulkanickému kostelu. Zde je nutné zdůraznit, že tvar klenby je skutečně vytvořen sopečnou činností, nikoliv lidskou rukou.

O pár kilometrů dál je Grjótagjá – lávová jeskyně, uvnitř které je termální pramen. Voda má však na koupání dost vysokou teplotu, asi 50° C. Přímo nad jeskyní je pak vidět, jak se zde povrch různě lámal a rozestupoval.

Poslední dnešní zastávkou je Námafjall – je to stále aktivní sopka a v jejím okolí je mnoho průduchů, ze kterých se valí horká pára. Vše je opět intenzivně cítit po sirovodíku.

Jen o několik metrů dál je i bahenní sopka.
Boty máme umazané od všudypřítomného měkkého a lepivého bláta, které si doneseme až do auta. Je pozdě odpoledne a nás ještě čeká více 120 km dlouhá cesta do dnešního ubytování.

Do Stuðlagil přijíždíme s počínajícím soumrakem a tak si výhledy necháváme až na další den. Když chceme chatu otevřít, zjišťujeme, že klíč od dveří je ukryt v bezpečnostním key-boxu, který se otevře až po nastavení správného čtyřmístného PIN kódu. Sysel prohledává email, zda to tam někde od majitele nemá, ostatní poněkud naivně zkoušíme klasická čísla jako : 1234, 2468 apod. Naštěstí vše vyřeší jeden krátký telefonát a už můžeme vstoupit dovnitř. Kdyby zde nebyl signál, bylo by to složitější – představa postupného zadávání všech 10000 možných kombinací je trochu děsivá.