Na počátku této akce byla touha vlastníma nohama vystoupat na nějaký vrchol vyšší než 3000 metrů. Zcela konkrétně s tímto návrhem přišel Petr F. Následoval detailní průzkum mapy, leteckých snímků a volba nakonec padla na vrchol Cima della Vezzana (3192 m). Proč zrovna tento vrchol, upřímně řečeno nevím. Je to ale v italských Dolomitech a tak to prostě musí být pěkné. Vyjíždíme večer 20. června v sestavě: Filip, Honza, Mirek, Petr F., Petr P. (aka Sysel) a moje maličkost – opět Petr. Nadvláda Petrů je více než jasná. Cílem je horské městečko Gares, vzdálené asi 780 km.
Během jízdy po německé dálnici se začínají z pravé přední nápravy našeho auta ozývat divné zvuky. Ve 130 kilometrové rychlosti to nejsou příjemné vyhlídky. Úroveň hluku se stále zvyšuje a tak nouzově zastavuji na nejbližší pumpě. Celkem rychle zjišťuji, že pravá přední pneumatika je téměř prázdná. Následuje rychlá výměna za rezervu, krátké zastavení přímo v pumpě a pokračujeme dál. Tyhle noční přejezdy mají své výhody, ale samozřejmě někde jinde si to vyberou.
Poněkud umlácení a nevyspalí dojíždíme do Gares, kde zaparkujeme na velmi příjemném parkovišti se zázemím. Pak už nás čeká „jen“ cesta k Rifugio Pedrotti. Na mapě to není daleko, přibližně 10 km. Zato stoupák je to neskutečný – čeká nás převýšení téměř 1400 m. Jdeme „na těžko“ (spacáky, karimatky, vaření, jídlo) a tak velmi rychle zjišťuji, jak bídně na tom jsem s fyzičkou.
Ačkoliv je již červen, tak na cestě jsou ještě neroztáté sněhové plotny.
Na chatu Refugio Pedrotti přicházíme kolem 18 hodiny. Odpočíváme, jíme a děláme další plány. Je sice nejdelší den v roce a světla bude dost ještě hodně dlouho, ale přesto: je už dost pozdě odpoledne a jako rozumné se mi jeví zůstat na chatě a ráno pokračovat dál. Společně s Filipem si zabíráme postele v jednom z pokojů. Dnešní noc je pro nás jasná. Ostatní pokračují a pokouší se projít dál směrem k vrcholu Vezzana.
Pozdě v noci pak slyším, jak se za okny spouští silný déšť a následně se mění na kroupy. Musím myslet na odvážlivce, kteří pokračovali dál. Zhruba po půl hodině je slyším na chodbě, jak se vrací. Kvůli bouři a množství sněhu na cestě se do plánovaného sedla nedostali a raději se vrátili. Ještě, že tak!
