Celou noc fouká silný vítr, do toho občas déšť. Kondenzace z dechu tří lidí je ve stanu (Coleman Darwin 3+) natolik silná, že voda je nejen na jeho stěnách, ale i na našich spacácích (já Prima Trek -7°C, Jarda Husky Majesty -10°C, co měl Sysel nevím přesně). Není třeba to dál rozvádět – v časném ránu se všichni shodujeme, že noc byla hrozná, studená a moc jsme se nevyspali. Předpověď na další den nám příliš optimismu také nedodala: celý den má pršet. Náš plán na několikahodinový trek v Duhových horách se vytrácí. Navíc představa další studené a mokré noci nás moc neláká a tak se rozhodujeme pro změnu plánu: opustit kemp, dotankovat plnou nádrž a vyrazit směr sever po nejdelší horské silnici na Islandu F26 přes oblast nazvanou Sprengisandur.
Čas uvedený na mapě samozřejmě vůbec neodpovídá realitě. Cesta je opět jen šotolinová, plná děr, občas nějaký brod. Když to jde dobře, tak se dá jet i 70 km/h, ale to je asi tak maximum. Většinou to ale drkotá tak, že ani vlastního slova neslyšíme.
Pro představu ještě jeden pohled na „silnici“. Všechny cesty na Islandu, které začínají písmenem F jsou tzv. horské (fjall). Když nasněží, tak se uzavřou a jsou neprůjezdné až do jara, kdy sníh roztaje.
Zhruba v polovině cesty (tam kde je na mapě nahoře bod 3) se nachází Nýidalur. Během sezóny je zde v provozu kemp a základní zázemí. My samozřejmě přijíždíme již po sezóně a tak je hlavní budova uzavřena. Nicméně objevujeme nápis, že jedna budova je přístupná. Mimo hlavní sezónu funguje jako nouzový přístřešek. Toho s radostí využíváme, uvolňujeme čtyři (!) petlice na dveřích a zvědavě vstupujeme.
Uvnitř je sice chladno, ale nefouká. Je zde kompletně vybavená kuchyň, v patře matrace na přespání a v hlavní místnosti i dvoje kamna na propan-butan a starý spacák. Na nouzové přežití několika dnů, než vás někdo najde, je to více než dostatečné. My v nouzi ale nejsme, tak si uděláme jen krátkou obědovou pauzu v závětří a pak pokračujeme dál.
Postupně se krajina mění a my, téměř na konci F26, přijíždíme ke dvěma vodopádům. Konečně je na co koukat. Ten první se jmenuje Aldeyjarfoss a jeho voda padá z výšky asi 20 metrů.
Druhý je o trochu nižší, zato mnohem širší a celkově mohutnější – Goðafoss.
Po dlouhé cestě černou krajinou jsou oba vodopády příjemným zpestřením. Nás už čeká jen cesta do Guesthouse Brekka, kde máme ubytování. Po předchozí studené noci a celém větrném a chladném dnu se těšíme na teplo a sucho. Než ulehneme, tak ještě děláme plány na další den. Díky zkrácenému pobytu v Landmannalaugar a špatné předpovědi se náš původní plán hodně změnil. Ale jak jsem kdysi někde četl: „když jde všechno podle plánu, tak je něco špatně“. Nečekaná překvapení a improvizace je to, co cestu činí zajímavou.